Když jsem byl malý, trávil jsem jsem prázdniny na venkově u babičky s dědou. Děda byl velký kutil, se kterým jsem spoustu času trávil zatloukáním, vrtáním, broušením atd. Dědovým světem byla jeho dílna, jejíž hlavní vybavení tvořil starý dřevěný pracovní stůl – tedy ponk, kterému vévodil obrovský svěrák. Pamatuji si na těžko zavíratelné šuplíky, ze kterých mezerami vykukovaly šroubováky, kleště, kladiva a další nářadí. Vzpomínám si na rezavé hřebíky, na nichž se na protější stěně houpaly pilky, byly na nich navěšené různé kousky drátů a jiných potřebných věciček. Nezapomenu ani na pavučinami obalenou dřevěnou polici, na které při silnějších úderech na pracovní desku ponky poskakovaly různé plechovky.
Měl jsem rád vůni dědovy dílny a vždycky si vybavím, jak říkával: „Jó hochu, dílna je základ a každej, kdo v ní dělá, si jí musí vyladit tak, aby pro něj měla srdce. Protože bez srdce ti ani to nejlepší vybavení není nic platný.“
Na dědu si vzpomenu téměř vždy, když přijdu do své dílny a očima pohladím svůj moderní kovový dílenský stůl, který jsem jakožto nadšený kutil zakoupil a na kterém ke své spokojenosti tvořím. Se stoly typu toho dědova má ale velmi málo společného. Na první pohled vlastně jen ten svěrák, který drží masivní buková deska, pod kterou je vlevo umístěný kovový kontejner se čtyřmi zásuvkami, které jsou dostatečně prostorné pro uložení veškerého nářadí. A pokud potřebuji mít něco skutečně po ruce, poslouží mi k tomu police, která je součástí nástavby nad pracovní stůl. Ta se hodí i kvůli tomu, že je v ní zabudované i osvětlení a díky energokanálu nemusím přes celou dílnu natahovat prodlužovací kabel.
Přestože jsem se svým pracovním prostředím velmi spokojen, kladu si někdy téměř filozofickou otázku: Můžou mít dnešní – superrychlým technologickým vývojem obdařené pracovní dílenské stoly a vybavení dílny vůbec také srdce? Chvilku uvažuji a pak si odpovím: Ano, jistě, vždyť přeci záleží na člověku, jestli svůj svět vyladí k užitku a spokojenosti, jak říkával děda.
Buďte první kdo přidá komentář